Kolektivní bydlení není žádnou novinkou. Tato myšlenka přišla do Česka z USA již v 19. století. Sdílení mělo usnadnit ženám práci v domácnosti, proto byly v podobných domech k dispozici společné prádelny, jídelny nebo třeba knihovna. Populární bylo sdílené bydlení za první republiky, kdy se mu věnovala česká avantgarda, která hledala inspiraci v Sovětském svazu nebo v evropských radikálně levicových hnutích. Bezprostředně po druhé světové válce vznikly kolektivní domy ve Zlíně či Litvínově, v 60. letech k nim přibyl slavný Hotelový dům v Olomouci.
Tento systém sdíleného bydlení funguje nyní již několik desítek let v Německu, kde je do něj zapojeno přes 130 projektů. Síť funguje na principech solidarity a nové projekty, které do ní vstupují, mohou využít jejích zkušeností a finanční podpory. Před několika lety vznikla síť sdíleného bydlení také v sousedním Rakousku.
Jak to funguje?
Skupina lidí se rozhodne, že chce bydlet spolu, ale nechtějí platit nájemné vlastníkovi domu. Řešením je tedy koupit dům kolektivně a placením nájmu společně splácet hypotéku nebo přímé půjčky, za které byl dům pořízen. Neexistuje tedy žádný vlastník, který by na nemovitosti vydělával nebo se ji snažil se ziskem prodat. Proto také bude nájem podstatně nižší. Skládá se totiž ze splátek půjček, příspěvku do fondu oprav a často příspěvku do fondu celé sítě, v níž je kolektiv zapojen. Nájem se tedy nemusí nijak drasticky v průběhu let měnit, maximálně o inflaci. Kolektiv, který v domě bydlí, se o něj také společně stará, rozhoduje o opravách, údržbě či využití nebytových prostor, kam se většinou umisťují opět nekomerční projekty, či se využívají pro různé společné aktivity.
V domech tak rozhodují všichni obyvatelé společně. Kdo se do něj nově přistěhuje, bude mít stejná práva a povinnosti jako ti, kdo již v domě bydlí. Že to vlastně vypadá jako "klasické" SVJ nebo družstvo? Není tomu tak. Tyto domy totiž neslouží k vytváření zisku, ale naopak – k vynakládání co nejmenších nákladů na bydlení. Nikdo tedy nevlastní "svůj byt nebo část domu, a tak ho nemůže také prodat. Může se pouze odstěhovat. A pokud vložil formou půjčky do koupě domu prostředky, získá je postupně zpět v běžných splátkách. Nedochází tedy ke klasickému zhodnocení peněz tak, jako u vlastníka bytu. Dům stále zůstává ve společném kolektivním vlastnictví.
Pražská Vlaštovka je první
Prvním pilotním projektem v ČR je První vlaštovka v pražském Břevnově. Jako právní formu si vybrala družstvo, i když dle slov zakladatelů, kteří studovali tento model především v Německu, to není úplně ideální. Tam fungují hausprojekty v několika různých právních modelech, jako je například komanditní společnost, či kombinace nadace se spolkem, s. r. o. se spolkem apod. To není v podmínkách českého práva dosud možné, nicméně družstvo se dle slov zakladatelů blíží svými zákonnými předpoklady nejvíce tomu, co sdílené bydlení představuje.
Mezi jeho výhody patří, že jde o formu v českém prostředí zavedenou, včetně možnosti získání finančně dostupných úvěrů od bank. Aby však zakladatelé prvního hausprojektu v ČR zaručili trvalé zachování cílů a smyslu hausprojektů, rozhodli se založit ještě druhou právnickou osobu – spolek, bez jehož souhlasu v některých zásadních otázkách, jako je např. prodej, nelze rozhodnout. První vlaštovka funguje na nehierarchických základech a v současné době poskytuje svým zakladatelům jednak stabilní bydlení, ale také místo pro sousedská setkávání a organizaci veřejných akcí – diskuzí, promítání filmů, literárních večerů, bleších trhů aj.
I když ideálem pro mnoho lidí zůstává vlastnické bydlení, v současné době je pro stále větší skupinu obyvatel finančně nedostupné. Proto návrat sdíleného bydlení může být jedním z řešení, jak levně, a přitom kvalitně bydlet.
Zdroj: realitymorava.cz
